Nr 1: O životě na volné noze, ghostingu v práci a radosti

„Na mediální prostředí jsi moc hodná, tichá a neprůbojná“ aneb 8 lekcí, které mě naučilo osm let na volné noze

Oslavila jsem osm let na volné noze, osmička mě vlastně nenápadně provází celým tímto rokem. Když jsem tenkrát před osmi lety kráčela po čáslavském náměstí z živnosťáku, trochu jsem se těšila a hodně jsem se bála. Strávit většinu pracovního života jako zaměstnanec a pak najednou přejít na volnou nohu bez jasného plánu a větších úspor jen na základě pocitu, že takhle to dál nejde a k mentalitě zaměstnance se nikdy nedopracuju, ať budu dělat cokoliv, vyžaduje dost odvahy a ještě víc naivity a snů o velkolepém životě. 

V průběhu dalších osmi let nešlo skoro nic podle plánu. Nedostatek klientů. Rušení časopisů. Rozchody. Dohady o platu. Inflace obsahu. Covid. Nástup AI. Nadbytek klientů. Smrti blízkých. Soustavný přesun obsahu do online. Stěhování. Inflace. Míchám tady páté přes deváté? Jo, jenže ono to tak v realitě taky bylo. Tam smrt taky nečeká, až si dokončíte uzávěrku. Bylo to hrozný, bylo to skvělý a hlavně – moc se těším, co bude dál, protože jsem odvážnější a svým způsobem poučeně naivnější, než předtím. A 24 je mý šťastný číslo, což mi 2024 zatím potvrzuje. I když skáču do čím dál neprozkoumanějších vod, skáču radostně. Občas mě to kolébá, občas vyvrhne na skaliska, ale já nemám ráda zatuchlý rybníček, kdy bych asi byla štikou. Radši mřenkou v oceáně. 

Co mi dalo osm let na volné noze? Radost ze stovek článků a rozhovorů, peníze, přístup na krásné akce, seznámení se skvělými lidmi, odvahu, insomnii, pár vrásek a kil navíc, zkušenosti, nedokonalou disciplínu a víru v sebe. Také jsem se naučila: 

1. Jít si pro radu k těm nejlepším, když něco nevím nebo neumím. Umím toho spoustu, ale taky dost věcí nezvládám. A už jsem pochopila, že nemá cenu šetřit, když potřebuju poradit. Týká se to daní a dalších praktických věcí kolem OSVČ, ale třeba i editorské práce, výroby ilustrací, korektur, kurzu umělé inteligence apod. Asi bych to zvládla. Ale vím, že někdo jiný to zvládne líp, rychleji a já si zatím můžu dělat svoje věci, tedy psát. Anebo jen tak přemýšlet na procházce v lese. 

2. Nejistota je má jistota. První měsíc jsem vydělala 1500 korun. 1500 korun. Seděla jsem s bývalou kolegyní Jindrou u šampaňského na zahrádce před jejím domem a dumala, kolik toho šampaňského si asi ještě budeme moct dovolit, když udělám takovou díru do světa jako dosud. Long story short, ten první rok byl nakonec můj nejúspěšnější ve smyslu, že jsem vydělala nejvíc peněz. Jezdila jsem na služebky do Paříže, cestovala každý druhý měsíc, poznávala spoustu lidí a hlavně – myslela jsem si, že to potrvá navždy. Takže – nikdy nevíte, co je rohem. 

3. Vždycky tu bude Onlyfans. To samozřejmě nemám a nevím, co to je, ale je pravda, že zmíněné krize, covid, výše platů v médiích i nevýhodné smlouvy mě naučily snažit se vždy hledat nové příležitosti a mít plán B. Pak tady plán C a D. Neznamená to, že svý sny hned uskutečním, nebo že ihned naskakuju na vlnu trendů, na tu zásadně naskakuju dvacet let po, ale vím, že ten plán mám, když bude nejhůř. 

4. Ghosting existuje už i v práci. Rozmáhá se nám takový nešvar. Klienti už nepovažují za nutné sdělit, že s vámi ukončili spolupráci, nehledě na počty kafíček, které jste společně vypili a small talků, které jste uvolněně vedli. Dřív se zábavná hra ghostování vedla hlavně na poli randění, teď ji hrajeme i v práci.
   

   Když jsem se přenesla přes vztek, nepochopení a všechny tyhle zmatené a nepříjemné emoce, řekla jsem si, že je to proto, že s prostě v téhle partě pracovat nemám. Že pokud se nepotkáváme v základních hodnotách, asi nemá cenu řešit budoucnost. Setkali jste se s ghostingem v práci taky? Je dneska problémem otevřená a upřímná komunikace?

5. Nebrat si osobně reakce okolí. Jinak je můj život na volné noze jako scénář postavy Cersei Lannister z Hry o trůny. Piju víno a koukám se z okna. Nebo to je alespoň představa mého okolí. Když je Jana pořád u počítače, tak tam asi pořád hraje hry nebo nakupuje, ne? Pravda je, že čas tvůrce na volné noze je aspoň pro mě nekonečným bojem se slovy, nechutí, egem, daněmi, leností (kterou odborně nazýváme prokrastinace), jenže i okamžiky radosti, smysluplnosti, inspirace a humoru. Pocit, že dělám přesně to, co dělat mám. A kdyby moje texty rozesmály nebo rozplakaly (v dobrém, ne tématem, chybami nebo mizerným stylem) jen jednoho člověka, pořád to stojí za to. To si s pokorou opakuju hlavně teď, když finišuju svou sbírku básní. Stačí mi jediný člověk, kterého se dotkne. 

6. „Sama se neuživíš, měla bys nastoupit do korporátu, kde ti zaplatí pojištění.“

   „Psaní je hezký koníček, ale nechtěla bys raději učit u nás ve škole, měla bys prázdniny?!“

   „Na mediální prostředí jsi moc hodná, tichá a neprůbojná.“

   Tohle všechno jsem slyšela v různých obměnách celé roky. Ano, spousta věcí by byla jednodušších, kdybych se nechala zaměstnat. Ano, jsem na mediální branži, kde dělám, skutečně naivní a neprůbojná, navíc k čertu teď i stárnu. Jenže si pořád, stejně tak jako na začátku, myslím, že nakonec jsem a budu obklopena těmi správnými lidmi, správnými projekty a splním si své sny. Naivní jak prase? Ano! Ale vlastně to asi ani nijak jinak neumím.

7. Svůj počítač miluju, ale… Trvalo mi dlouhé roky, než jsem se vypravila na první dvoutýdenní volno bez počítače. Byla to pouť do Compostely. A potom už to šlo relativně samo, i když si pořád bez počítače připadám trochu jako bez ruky. A ostatní už si zvykli, že zatímco pijou cappuccino v Římě nebo skotačí na pláži Koh Samui, já prostě píšu. Jednou jsem dokonce překonala sama sebe a táhla jsem na túru po Šumavě dva notebooky, abych všechno stihla. Kdybych mohla dneska poradit své tehdejší já, vytetovala bych jí na ruku, že žádná práce, klienti ani kšefty nestojí za psychické nebo fyzické zdraví.
   
   Život na volné noze mi tak trochu pořád připadá jako neustálá sebereflexe a redefinice toho, co pro mě znamená úspěch, jak bych chtěla žít a jestli se pořád držím svojí vize. A taky si občas v rámci sebereflexe připomínám, jestli by na mě moje babička s dědou byli pyšní, kdyby mě dneska potkali, a zda na mě je/bude pyšná moje osmiletá a osmdesátletá já (já vám říkala, že tenhle rok je hodně o osmičkách!). 

8. Už bych nevzala práci jen pro peníze. Párkrát jsem to udělala, a když nebudu vyloženě muset, tak bych se tomu (ve svém oboru) ráda vyhnula. V jiném oboru je mi to fuk, klidně budu dělat servírku na exotickém ostrově a psát po nocích svůj román, s tím nemám problém. Ale když vezmu pouze pro peníze cokoliv, co má něco společného s psaním, není to pro mě nakonec dobré. Na výsledku to sice poznat není, ale já to vím. A pokud budu mít pořád na výběr, budu nejšťastnější. Jak se teď máte ve své práci vy?